RADŮZA

NOVINKY


 

15.10.2014

Jsou dny, kdy se ráno probudím naplněna jistotou, že odteď už budu kráčet jen po slunečné a závětrné straně kopce. Spořivé žárovky, že budou okamžitě po zapnutí vydávat jasné, teplé a příjemné světlo, budou laciné a vydrží dlouho a já je budu kupovat, protože chci, nikoli proto, že jiné nejsou. Psi přestanou vyhrabávat na zahradě veškeré výpěstky jedlého i dekorativního charakteru, kocour se naučí ulevovat si na místě k tomu určeném, úředníci mne téměř nebudou kontaktovat, a když tak způsobem zdvořilým a milým. Taktéž nebude potřeba, abych navštěvovala kadeřnici, protože vlasy mi samy porostou v kýžené barvě a sestřihu a všechny šípy, které vystřelím, se vždy zabodnou doprostřed terče. Česko se opět stane cukernou, sklářskou, textilní a bramborářskou velmocí a všechny děti budou rády chodit do školy.
 
Takto vyšňořeně naladěna jsem se probudila i dnes ráno. „Dnes nám přivezou dřevo!“, říkala jsem si, „Dnešní den bude dozajista zalit sluncem nejméně stejně tak, jako ten včerejší!“ Plánovala jsem si, jak ráno odvezu děti do školy a školky, skočím si v cuku letu na rentgen plic (protože kašlu už od srpna, takže je pomalu na čase to řešit), pak elegantně odhopkám domů a budu rovnat vonící polínka do úhledných komínků. A zase bylo všechno jinak. V 7:25 vypadlo dcerce při česání z vlásků smítko. Žertovně jsem pronesla cosi o zavšivené princezně a odeslala ji do MŠ. V 8:00 přivezli první várku dřeva. V 8:15 volala rozhořčená řiditelka MŠ, že moje dcera má vlásky plné vší, že si pro ni mám okamžitě přijet. V 8:16 mi došlo, že to, co vypadlo mé princezně z vlásků, nebylo smítko, ale veška. V 8:17 jsem se radovala nad dalším rozšířením znalostí v oblasti biologie, neb teď už vím, jak veš dětská vypadá. Před tím jsem byla obeznámena pouze s vzezřením jejího stadia hnidy. V 8:18 jsem se vážně zamyslela nad tím, jestli nepotřebuji brýle na blízko. V 8:30 volala doktorka, kdy teda dorazím. V 8:45 dorazila druhá várka dřeva. V 9:15 jsem dorazila do MŠ. Měli dnes focení. Obě paní učitelky mě již 14 dní předem upomínaly, abych nezapomněla dát dcerce šatičky. Protože jsem zapomnětlivá, přinesla jsem je o týden dřív, spolu s věnečkem do vlasů a zlatými botičkami. Týden to tam viselo na věšáku a dcerka se těšila, jak jí to bude na fotografii slušet. Pan fotograf vyfotil všechny děti, kromě ní. (Já bych příplatek za skupinové foto mé dcery klidně vyplatila!) To mě dorazilo. V 9:17 jsem namítla, že dcerka přinesla vši z MŠ již poněkolikáté. V 9:18 mi bylo oznámeno, že žádné z ostatních dětí vši nemá. V 9:19 jsem vyrazila z MŠ jak postřelená husa. Ani jsem dcerku z těch letních šatiček nepřevlíkla a rovnou jsme jely do nemocnice. V 9:24 při vystupování z auta dcerka krom uplakaných očí vzniklých absencí profesionální fotografie, disponovala ještě jektajícími zuby, neb jí byla zima. V 9:25 jsem ji na parkovišti převlékla do džínů. V 9:30 jsme čekaly před ordinací. V 9:45 bylo po všem a v 9:46 začalo pršet. V 10:00 jsem spolkla první pilulku z třetího druhu antibiotik za poslední dva měsíce, doma mi k neutišení štká zavšivená dcerka toužící po poslední školkové fotografii (příští rok už bude ve škole) a venku nonšalantně prší do dvaceti čtyř kubíků dřeva. Teď je 10:45 a mraky jsou pozvolna trhány slunečními paprsky. Každému se dostane toho, co mu náleží. Dnešní den bude zalit sluncem, dřevo je hutně zalito deštěm a já hektolitry potu. A ty vši, ty dnes večer utopím v petroleji, pak si pustím Petrolejového prince a svou dceru s ním vyfotím! Howgh!
 

13.10.2014

Termíny koncertů na listopad a prosinec.
 

7.10.2014

VIRUS GAIA A TERAPIE BUDAŘEM
 
Na první pohled by se mohlo zdát, že jsem za uplynulý půlrok utrpěla několik záchvatů akutního zimního spánku- soudě dle četnosti příspěvků na mých webových, jakož i fejsbůkových stránkách. Avšak skutečnost je jiná. Byla jsem zákeřně napadena virem adrenalinové intelektuální psavosti (latinsky grafomania adrenalis intelektualis acuta), který naprosto zdecimoval můj spisovatelský potenciál až do úplného a naprostého impotenciálu. Neboť onen virus mne nutil v nepravidelných, avšak silných atacích, psát a psát a psát a má ubohá mysl, zcela ovládaná oním záludným puzením, chrlila jeden opus za druhým, pročež jsem na své stránky nevyvěsila ani jeden, jediný maličkatý příspěvek. A já se za to stydím. A omlouvám. Inu, je to tak, jak jsem již několikrát říkala. Když se mi zdá, že mám málo práce, hbitě si nějakou vymyslím. Proto jsem oslovila kladenské divadlo Lampion, zdali by nechtěli, abych pro ně spáchala pohádku na původní námět. A oni chtěli. A já jim to slíbila. A tak jsem i musela napsat. Nezastírám, že mě to hodně bavilo. A lhala bych, kdybych říkala, že se netěším na premiéru. Bude sice až za rok, ale do té doby třebas ještě trochu dopiluji rýmy (neb je to celé ve verších, se zpěvy a tanci) a zbavím se rýmy, kterou jsem chytila 8. srpna, a která mě nechce opustit.
 
I napadlo mne, že bych Vám jako formu omluvy za naprostou nekomunikaci, mohla nabídnout malý dárek. Než jsem totiž do onoho zimního limbu upadla, natočili jsme desku. Avšak písní jsem napsala více, než se nám jich na CD vešlo, neboť již tenkrát se patrně začaly projevovat první příznaky napadení virem grafomania adrenalis intelektualis acuta- zkráceně GAIA (podobnost s názvem naší desky je čistě náhodná a nezakládá se na žádné skutečné skutečnosti). A už zase! Virus jeden zákeřnej! Pořád píšu a píšu a ještě jsem Vám nenapsala, co je to za dárek. Samozřejmě je to písnička. První milostný duet, který jsem kdy v životě natočila. Spolu s Jendou Budařem jsme nazpívali písničku Kapitán Srdce, která k Vám nyní připlouvá podzimními mlhami, aby se Vám lépe bojovalo se zarputilými viry. Mějte se krásně. Radůza
 
KAPITÁN SRDCE ZDARMA KE STAŽENÍ:
 
KAPITÁN SRDCE
 

15.9.2014

Termíny koncertů na říjen.
 

25.7.2014

Termíny koncertů na září.
 

6.5.2014

Termíny koncertů na červen.
 

30.3.2014

Termíny koncertů na květen.
 

27.3.2014

Gaia Informace o tom, kde zakoupit nové album GAIA, najdete tady.
 

16.3.2014

No ano, je to tak. Namlsali jsme se. První polovina března navlékala slunné dny jako blankytné korálky na paprsky, které k nám vysílá naše nejbližší hvězda a čím byl náhrdelník delší, tím více ve mně vzrůstala jistota, že takhle to bude až do listopadu. Přiznávám se bez mučení, že jsem propadla manickému nadšení. Vyvlekla jsem z garáže kola a za hlasitého štkaní své mladší ratolesti jsem odmontovala přídatná kolečka. Nenechala jsem se obměkčit. Kdepak! Kampak na mne s citovým vydíráním! Po čtvrt hodině se pláč zázračně proměnil v jásavý křik a já stále napadajíc na pravou nohu, snažila jsem se dostihnout dcerku řítící se z kopečka rychlostí podpořenou absencí uvědomění si, že z kola se dá i spadnout. Záhy však byl vytvořen i tento empirický vzorec a proto jsem se rozhodla, že je na čase podniknout pořádný kolovýlet. Kolosální nápad vyrašil radostně jako výhonky česneku na záhonku poctivě okopávaném celou zimu našimi psy. Pojedeme k dědečkovi a budeme křižovat horami semo tamo, užívajíce si vůkolních krás, jakož i pohybu na čerstvém vzduchu. Jsem mistryní logistiky. Nebojím se to říci, trvám na tom a jsem na to náležitě hrda a pyšna. Každý přesun vyžaduje zručné naplánování a v tom jsem fakt dobrá. Nejprve jsem nacouvala autem před garáž, obratně se vyhýbajíc všem hřebíky prošpikovaným kusům dřeva, které psi roztahali po celé zahradě. Potom jsem nanosila na jednu hromadu všechno, co bylo třeba vzít s sebou. Rozhodla jsem se nejprve do kufru vetknout můj bicykl. Po čtvrt hodině zápasení jsem uznala, že takto ježka do klece nedostanu, že by možná stálo za pokus odmontovat přední kolo. Učiněno jest. Ježek stále vzdoruje a do klece se mu nechce. Jak by to vyřešil Jan Tleskač? Odmontoval by i zadní kolo? Ne! Už to mám! Zvětším klec! Sklopila jsem prostřední sedačku v naději, že ježek tuto lest neprohlédne. Převezl mne. Nechal se do klece umístit, avšak řídítky potměšile ohrožoval hypotetické hlavy mých dětí. Takže zase ven. Přemístit dětskou sedačku, sklopit krajní sedadlo. Ne a ne a ne, ježek se stále nebezpečně kymácí a to ještě klec není v pohybu. Takže znovu ven, chvilka přemýšlení a pak triumfální vítězství rozumu nad hmotou. Vymontovala jsem celou sedačku sakum prásk a ježek přemožen silou mé logistické logiky rezignovaně spočinul. Dostat do auta bicykly mých dětí bylo dílem okamžiku, tak, ještě je pěkně přikurtovat, aby se ani nehnuly, navršit na ně hory oblečení, proviantu a plyšáků a můžeme vyrazit. Zálibně hledím na své dílo. Vskutku, nemusím se hanbit. Vše je uloženo bezpečně, ústrojně a úhledně. Třešničkou na dortu bylo mé potomstvo spořádaně sedící v autosedačkách. Jsem fakt dobrá! A pak jsem se otočila. Na místě, kam jsem odložila sedačku z auta vyjmutou, leželo cosi tento předmět jen vzdáleně připomínající. V zápalu logistické horečky jsem zapomněla na naše psy, stále mezi sebou zápasící o dominantní postavení ve smečce. Ihned pochopili, že nedávám pozor a předmětem jejich soupeření se stala právě ona sedačka, kteroužto se jali značkovat jeden druhému na just, pečlivě dbajíce na to, aby byl označen každý centimetr. Potom se posadili každý z jedné strany se zraky upřenými do těch mých, s němou prosbou o rozsouzení jejich sporu. Nepotěšila jsem je. Bylo mi dočista fuk, který z nich má navrch. Byla bych je seřvala na dvě doby, nebýt oušek mých dítek lačnících po každém jadrném slůvku. Takhle jsem jen nakvašeně popadla sedačku, odnesla ji do kůlny na dřevo doufajíc, že než se vrátíme, okape a vysmrádne. Ale stálo to všechno za to. U dědečka jsme brázdili lesy jak zběsilí. Radostně se lesknoucí očka nadšeně těkala po lese, sytící se tou bujnou nádherou. Přesně dva dny. Pak přilétl zběsilý vichr, přetrhl šňůrku blankytných dnů, zahnal nás do chalupy a způsobil mi opulentní rýmu.
Dnes mám narozeniny. Slzí mi oči i nos a znovu mě začal bolet kotník. Na program pro děti jsem rezignovala a pustila jim televizi. Končí prázdniny a mě čeká nová bitva s ježkem a klecí. Už vím, co si budu přát k narozeninám příští rok. Budou to nosiče na kola.
 
P.S. Rýma mi zatemnila mozek a já Vám zapomněla napsat, jak Vám všem děkuji za krásné ohlasy na naši desku. Děkuju Vám všem za sebe i za své spoluhráče a už se moc těším, až se zase uvidíme na nějakém koncertu. Mějte se do té doby hezky. Vive le Tour de France!
 

14.2.2014

Termíny koncertů na duben.
 

9.2.2014

Ležím v posteli s ovázaným kotníkem, a když je rodina dostatečně vzdálena, ulevuji si zavilým vytím. Nechci svá dítka nikterak děsit, pročež se zvukově projevuji jen v těch vzácných okamžicích, kdy projevy mé vlčí podstaty nemohou zaslechnout. Chtěje udělat něco prospěšného pro své zdraví, jakož i kondici, zhrdla jsem komfortem automobilové dopravy a hrdopyšně jsem si vyšla pěšky. Jak rozkochané výhledy skýtá to mé sídelní město Kladno! Zvedaje své zraky vzhůru k nebesům, přehlédla jsem terénní nerovnost způsobenou působením vody a mrazu na chodník, zvrtla si nožku a povzneseně se snesla na svůj kotník. Rycla jsem na něj celou vahou své osobnosti, vášnivě a zprudka. Ještě kilometr jsem předstírala, že to rozchodím a pak jsem to musela vzdát a potupně si objednat taxi. Před těmi čtyřmi schody, které mne dělí od lůna domova, jsem již nepředstírala nic a zcela otevřeně jsem je zdolala po čtyřech.
Mám teď spoustu práce. Během svého života jsem vypozorovala, že čím víc pracovních úkolů na mě čeká, tím více překážek musím zdolávat. Za poslední dva měsíce se k nám naše nerozlučná přítelkyně střevní chřipka vrátila již osmkrát. Stala se prakticky členem rodiny a já jsem ji již po měsíci přestala upomínat o dlužné nájemné, neb jsem k ní získala vztah až mateřský. Zůstane-li ještě pár týdnů, přepíši na ni všechen svůj nemovitý majetek, když se jí u nás tak líbí. Hýčkáme si ji a ona nás. Jejím působením pomalu získávám pedagogickou kvalifikaci, neb synek nemůže do školy, avšak učivo je nutno probrat. A tak jsem se doučila všechny věci, které jsem během své vlastní docházky zanedbala. Už umím sčítat a odečítat do devíti téměř bez chyby. Umím krasopisně opisovat věty z čítanky, ba dokonce jsem se již naučila i hláskovat. Některá slova mi ještě dělají potíže, ale výrazy jako diaré a žaludeční nevolnost zvládám neomylně a bravurně. Měla bych sice psát hudbu do dokumentárního filmu o cestovateli panu Zikmundovi, měla bych se starat o to, aby naše deska GAIA, kterou jsme dotočili ještě před mým skokem na kotník rygolmo, byla již smíchána, jakož i grafické zpracování jejího obalu mělo všechny náležitosti a nová písnička, se kterou se chci účastnit soutěže Dětská nota, by také již měla být napsána v notách a její demonahrávka převedena do formátu mp3, měla by dávno dřímat v emailové schránce organizátorů soutěže. To všechno bych měla. Ale daleko lákavější je představa, že si zítra místo návštěvy kadeřnice, kterou odkládám již půl roku, zajedu do nemocnice a strávím tam příjemné dopoledne, a celé odpoledne budu doma kňučet, místo toho, abych se podívala do střižny, jak daleko je práce na výše zmíněném dokumentu. Ale nějaké výhody ta má dočasná imobilita přece jen má. Upoutána na lůžko, shlédla jsem film mého dětství. Volání divočiny o Joy Adamsonové a lvici Else. A proto je potřeba ukončit mé octanově hlinité lamento a restartovat v sobě důvěru, že všechno má dobrý konec. Konec konců, vždyť má nožka stále ještě drží na tom správném konci mého těla, pan režisér má svatozář a počká a deska už je natočená. A její vyjití je na spadnutí. Nechť tedy vyjde pravou nohou vpřed!
 

30.1.2014

Termíny koncertů na březen.
 

4.1.2014

Letošní svátky byly smršťovatější než jakkoli smršťovaté svátky předchozí. Začalo to někdy začátkem prosince úporným kašlem mého synka, kterýžto se zvrtnul v opulentní chřipku, jež spravedlivě počastovala svou dávkou virů každého člena naší rodiny. Tato radostná událost se vyzývavě den před Štědrým večerem překulila v chřipku střevní, takže slavnostní večeře probíhala ve znamení suchých rohlíků, černého čaje a neustálého odbíhání. A když už jsem si myslela, že je vše za námi, strhla se v noci ze Silvestra na nový rok mezi mými dětmi bitva o záchodovou mísu na novo, neb vstup do nového roku je nutno řádně oslavit nejen petardami, ale i návratem ztracené střevní choroby. Zažehnána novou dávkou suchých rohlíků a la bramborový salát, učinila chřipka úhybný manévr a my jsme se odvážili vyrazit na sjezdovku. Nestála jsem na lyžích deset let. Pamatovala jsem si ještě, jak to bylo fajn, hezky pozvolna se spouštět svahem, pozorujíc odletující křídla prašanu, která prosvětlena ostrým sluncem objímala mne stříbřistou mlhou. Pamatovala jsem si ten radostný pocit svobody a volnosti, který tryskaje ze mne silou islandského gejzíru zaléval celé mé žití všeobjímající blažeností. Když jsme v půjčovně vybírali lyže, chvělo se mé srdéčko radostí jako ptáče zjara. Dochvělo se hned dole u vleku, z kterého jsem dvakrát po sobě spadla. Obsluha byla chápavá a laskavá a trpělivě mi vysvětlovala, jak to udělat, abych se na vleku udržela. Nakonec se vlekařům podařilo zaklínit mé o deset let starší a o deset kilo těžší tělo na kotvu a já se jala stoupat vzhůru svahem. Bohužel mé o deset let pomalejší reflexy zareagovaly pozdě na konec vlečení a já se nechala táhnout ještě o pár metrů dál, kde končila pokrývka umělého sněhu a já se k radosti dětí jedoucích za mnou elegantně zabořila do jehličí mezi smrčky. Derouc se z mlází žehrala jsem na celý svět. Nemohla jsem se na lyže vůbec postavit a ne a ne a ne, nezbývalo tedy, než se plazit. Nakonec jsem lyže musela potupně odepnout, donést na kraj sjezdovky a nasadit teprve tam. Když jsem se podívala do hlubiny pod sebou, seznala jsem, že seshora je svah daleko příkřejší než zdola. Posílena vzpomínkou na doby minulé, jakož i čtyřletými dětmi svištícími kolem mne rychlostí apačského šípu, odhodlaně jsem se ze svahu spustila. Po třech obloučcích provedených v zoufalém pluhu jsem se musela postavit ke kraji sjezdovky. Snažila jsem se působit dojmem, že tam postávám z odborných důvodů. Myslím však, že jsem neoklamala ani toho tříletého chlapečka, který kolem mne tak nonšalantně kroužil. Avšak nevzdala jsem to. Znovu jsem udatně zkřížila nohy do pluhu a vykroužila tři chrabré obloučky. Potom mi holeně sevřela bolest, jako bych šlápla do liščí pasti. Tentokrát jsem se ani nesnažila dostat ke kraji sjezdovky, věděla jsem, že na to nemám. A znovu tři obloučky, pro změnu zakončené pádem. To už ke mně mířil instruktor místní lyžařské školy chtěje mi pomoci zpět do polohy vzpřímené. Vědoma si váhy své osobnosti, odmítla jsem. Ten trapas, že by mě neuzvedl bych nepřežila. Takže- odepnout lyži, vzpřímit se, nasadit lyži, tři obloučky v pluhu, pád, odepnout lyži, vzpřímit se.... Bože, kde je ten prašan??? Kde je ta lehkost??? Ten vznos a blaženost????? Nakonec jsem se nějak dokutálela dolů a rozhodla se předstírat, že pozoruji, jak se mé děti učí lyžovat. Po chvíli mi však otrnulo a já se vydala znovu zkusit své štěstí. Tentokrát jsem z vleku spadla až nahoře, což jsem brala jako pokrok a to natolik posílilo mou sebedůvěru, že jsem se ze svahu pustila s daleko větším odhodláním. A bylo to znát. Styl nic moc, ale sjela jsem to bez pádu. Při třetím pokusu jsem nespadla ani nahoře, ani dole a sjela jsem to bez pauzy. To mne navnadilo natolik, že jsem zamluvila lyže i na příští den. Spokojené byly i děti, dcerka dokonce prohlásila, že lyžování je ohromný sport. Bohužel, ráno mne probudily dávivé zvuky, které se za poslední tři týdny staly důvěrnou zvukovou kulisou naší domácnosti. Nezbývalo, než zavolat do půjčovny, že nepřijdeme a vydat se pro novou zásobu černého čaje a rohlíků. Doufám, že do 17. ledna už absolvuji své kolečko virů a budu v rychtiku. Začínáme totiž točit novou desku a já bych byla ráda, kdyby to bylo bez výše zmíněných akustických efektů. Inu, vítejme v novém roce! :-)
 
 

 
 
 
listopad - prosinec 2013
 
červen - říjen 2013
 
květen 2013
 
leden - duben 2013
 
 
2012
 
2011
 
2010