RADŮZA

NOVINKY


 

29.11.2014

A já mám ráda folklór. Vždycky jsem ho měla ráda. Snad proto, že to byla ta první hudba, kterou jsem slýchala. Hudba, kterou zpíval můj dědeček. On nezpíval mě, zpíval si při práci, zpíval si večer pro zábavu, hrál u toho na foukací harmoniku a já ho poslouchala. Když jsem zpívala s ním, moc rád nebyl, prý jsem zpívala falešně. Čím jsem starší, tím více vzpomínám na své prarodiče. Na to jak žili, na písničky, které zpívali, na filmy, které měli rádi, vzpomínám na to, jakým způsobem žili a pracovali. Dnes jsem žehlila košili a vzpomněla jsem si přesně na slova, kterými mi babička kdysi vysvětlovala, jak se to dělá, vzpomněla jsem si na ni při nakládání zelí, ze zákoutí mysli se mi vynořilo i to, jak zelí bublalo a já se bála do komory chodit, protože jsem myslela, že je tam bubák. A to všechno, všichni lidé, kteří už dávno nežijí, všechno o co usilovali ve svých životech, jejich touhy, zklamání, všechno je to pro mě ukryto v písničkách, které zpívali. A tak jsem si jednoho večera zadala na youtube heslo český folklór, abych si tak ve studeném podzimním počasí trochu zanostalgizovala. Mnoho toho na mne nevypadlo, ale nechtěla jsem se vzdát a zadala jsem klíčová slova Czech folk music. Nic. Zkusila jsem Czech folk song, ani tady nebylo mé pátrání o nic lepší. I zkusila jsem slovo Czech postupně nahrazovat slovy: Armenian, Italien, French, Polish, Russian, Uzbek, Turkish, Sweedish, Norveigen, a tak dále, a tak dále a vždy se mi dostalo plné náruče odkazů, které mne lákaly ku streamingu, ačkoli můj pravopis v angličtině je příšerný. Ze shlédnutých ukázek jsem nabyla dojmu, že ve většině výše zmíněných zemí je folklór nikoli sprostým slovem, ale nedílnou součástí tradice. Neobjevuje se jen na úzce specializovaných festivalech, ale i v televizních estrádách, na svatbách, pohřbech, lidé si ho zpívají i jen tak, je to součást běžného života. Jednotlivé národy se pyšní svými folklórními soubory (podporovanými státem), angažují do nich ty nejlepší hudebníky a tanečníky, zkrátka ty nejšpičkovější umělce. Objíždějí svět a říkají: "Hleďte, to je naše dědictví, takoví byli naši předkové, takoví jsme my. Jsme jedineční a nenapodobitelní a krom jiných věcí i folklór je to , co nás činí svébytným národem." A my užasle vzdycháme nad výkony gruzínských tanečníků, bulharských zpěvaček, nad tajemnou atmosférou severských zpěvů, a zapomínáme, že i my máme kvalitní lidovou hudbu, že i náš odzemek je tanec, který nezatančí každý. Moje děti- odchovanci to městských aglomerací- nemají o živém foklóru ani páru. V televizi nikdy za jejich života nevystoupil český folklórní soubor- krom jednoho pořadu na druhém programu ČT. I rozhodla jsem se navštívit s nimi nějakou kvalitní folklórní show. Nejlepší mi připadal pro tento účel Státní soubor písní a tanců. A on už neexistuje. Už dlouho a ostuda je, že já si toho nevšimla. My jsme si ho zrušili. Patrně jako přežitek komunistické propagandy. Jenže folklór není propaganda. Je to náš spojník s minulostí i s budoucností- za předpokladu, že nezanikne a budou jej provozovat i naši potomci. Na jedné straně bychom měli být loajální vůči státu, to znamená platit daně a i jinak kopat za svůj tým. Ale za jaký tým, za jaký stát, co jej určuje? Státní hranice? Jak mohu hrdě a nadšeně přispívat do společné pokladny něčeho o čem vlastně nevím, jak to definovat, něčeho co se bojí prezentovat svojí tradicí. Ano, já vím, zavání to vlastenectvím a to teď v době paneurismu moc nefrčí. Ale jak mohu respektovat tradice ostatních, když neumím respektovat ty své? Jak se v Evropě prosadím, když nejsem hrdý na to, odkud pocházím? Proč mi tolik připadá přitažlivá pověst o Héraklovi a ta o Bivojovi mi připadá směšná? Je to opravdu tak, že my Češi se stále potřebujeme upínat k někomu silnějšímu? Já vím, že mnozí z Vás budou namítat, že existuje spousta muzik a souborů, ano, máte pravdu i já jich mnoho znám a chovám nesmírnou úctu k těm všem, kteří český folklór hrají a udržují při životě. Mluvím o podpoře státu, o celkovém přístupu médií a většinové společnosti. Můj dojem je takový (a nemusí být správný), že nám připadá naše tradice jako něco infantilního a naivního, za co je třeba se stydět. Vždy to bylo a bude tak, že většina společnosti nadšeně konzumuje to, co je nejsnáze k dosažení (sebe z toho nevyjímám, neb i já jsem tvor veskrze líný). Neodbytně na mne dotírá otázka, zda bychom si nezasloužili nechat si servírovat něco ryzího a čistého, něco co vyvěrá ze srdcí, trápení a radostí lidí, bez nichž bychom tu nebyli. Protože aby mohl svůj život prožít jeden každý z nás, musely se v tomto světě prát o své místo na slunci statisíce, možná miliony našich předků a já si myslím, že jejich nelehké a dávno odšedší bytí si zaslouží naši úctu.
Adventním časem Vám posílám pár ukázek, které jsem při svém brouzdání internetem našla, ať i Vám přinesou hezké chvíle tak, jako mně.
 

 

19.11.2014

Dnes jsem propadla vánočně výzdobnímu šílenství. Vždy se dlouho a dlouho držím a vše kolem sebe se snažím zařizovat a vyzobovat co nejumírněněji a nejvkusněji, ale pak mi najednou přeskočí v hlavě a projeví se moje až orientální náklonnost ke všemu, co je barevné, třpytivé a hlučné. Dnes jsem skočila do obchodu jen pro pečivo a odcházela jsem s barevným vánočním řetězem zvíci jednadvaceti metrů, tvořeným několika řadami barevných žárovek, které mohou blikat až v osmi různých režimech a pochopitelně, že rohlíky jsem zapomněla. Vždycky jsem si přála ozdobit terasu něčím podobně nápaditým a tak jsem lehce oželela rohlíky (přece se nebudu vracet, musím to jít HNED instalovat, dětem uvařím pudink!!!) a přicupitala domů v manicky nadšené náladě. Jen co jsem ze sebe shodila kabát, shromáždila jsem vše potřebné. Prodlužovačku venkovní, prodlužovačku vnitřní, hřebíčky na uchycení, štafle, drátky, kladívko, izolepu, dezinfekci, leukoplast a pro jistotu i dlahu a fáč. Od té doby, co jsem skříň z nejmenovaného skandinávského řetězce smontovala naruby, čtu návody, a proto jsem se jala onen pročítati a hned první věta, která mne praštila do očí zněla: "Výrobek musí vždy být umístěn v interiéru!". Málem mě kleplo, ale nechtěla jsem to vzdát tak snadno, proto jsem si přečetla návod i v polštině, zdali je tam identické upozornění. Nepotřebovala jsem ani google překladač, abych pochopila, že "Produkt musi byc umieszczony we wnetrzu !" znamená, že toto je konec všem mým nadějím na nejkrásněji ozdobenou terasu v širokém a dalekém okolí. Ihned vyvstala otázka, co s produktem dále. Kam jej umístit? Co si počít s jednadvacetimetrovým hadem potměšile blikajícím v osmi různých režimech??? Tahala jsem jej za sebou odmítavě mlčícím domem, který nesouhlasně vrzal dveřmi při každém mém pokusu vyzdobit jeho útroby. Náš kocourek byl naopak potěšen. Rozjásaně za mnou hopsal a lovil jednu žárovku za druhou. Když jsem zatloukla a následně vytáhla snad osmdesátý hřebík a stěny domu vypadaly jako bych je z nějakého záhadného důvodu potáhla moskytiérou, rozhodla jsem se, že jsou zničeny dost a teď je na čase oprubovat odolnost nábytku. Ozbrojila jsem se izolepou a hledala ten nejvhodnější objekt. Odnesla to knihovna v obýváku. Omotala jsem ji dokola několikrát, protože ten řetěz je opravdu dlouhý. Vzpomněla jsem si při tom, jak jsem v obchodě projevovala starost, jestli ten řetěz bude stačit a pan prodavač mne vyzval, abych přišla odpoledne, že mi ze skladu přiveze ještě jeden. Usoudila jsem, že se tam cestou ze školy s dětmi stavím, abych mu řekla, že tím řetězem může omotat celý svůj obchod a ještě mu vystačí na to, aby jím ověnčil jubilejního tisícího zákazníka, za předpokladu, že onen nevytáhne paty z obchodu po celou dobu svého ověnčení, neboť "... produkt nie moze byc narazony na dzialanie czynnikov zewnetrznych- descz, wilgotnosc, itp.". A tak teď sedím u stolu před blikající knihovnou, připadám si jako v obchodním domě a hledám hudbu, jejíž rytmus by se shodoval alespoň s jedním z programů vánočního blikání, jehož oběťmi teď budeme až do tří králů. A jednu takovou jsem našla. Poslechněte si Jingle Bells v interpretaci Ondřeje Havelky. Blik, blik, hurááá!
 

 
Audioverze příspěvku zde.
 

13.11.2014

V září jsem se zúčastnila své první lukostřelecké soutěže. Disciplín bylo mnoho a já jsem poctivě pohořela v každé z nich. Při dobývání statku jsem nestihla zasáhnout velitele v daném časovém limitu, při střelbě na králíky jsem nechala všechny utéci, když jsem se měla trefit do obličeje vykukujícího střílnou v hradbách, tvrdošíjně jsem posílala jeden šíp za druhým do stejného místa v kamenném zdivu, pečlivě jsem minula i jezdce na koni, při střelbě z kánoe jsem utopila šíp (ačkoli měl plavat, že?) a na lovecké jsem trefila tři zvířata z patnácti. Další disciplíny netřeba jmenovati, vedlo se mi v nich nejinak. Pakliže jste se začali pohoršovat nad krutostí lukostřeleckých soutěží, ráda bych vás ujistila, že všechny terče byly neživé a neživočišného původu. Při závodech nebylo zraněno, žádné zvíře, žádný zbrojnoš, ani žádný účastník soutěže. Proto, když v našem spolku byla vyhlášena soutěž o sojčí pírko, rozhodla jsem se, že touto trofejí si svůj klobouček ozdobím já. A tak jsem trénovala, co se do mě vešlo. Nejlépe se k tomu hodí odlehlá pole, kde se nacházejí balíky slámy. Takovou lokaci jsem našla nedaleko svého bydliště a jala jsem se tříbit svůj lukostřelecký styl. Dala jsem do toho všechno. A trénovala jsem tak poctivě, že jsem si zhmoždila ukazováček pravé ruky. Den před soutěží se mi na něm udělala ošklivá podlitina (au!). Nebudu vás déle napínat. Vzhledem k tomu, že mi při každém vypuštění šípu málem odletěl prst, nedokázala jsem udržet luk v klidu a i těm několika málo jedincům, kteří se nevěnují lukostřelbě musí být jasné, že rozptyl mých střel byl kolosální. Raději jsem se ani nepodívala na výsledkovou listinu. Myslím, že jsem byla druhá od konce. Za mnou byl už jen kolega, který se nedostavil. Tento výsledek naprosto podlomil víru v mé šance na umístění v čemkoliv. Jaké překvapení na mne tedy čekalo, když jsem usedla v hledišti při finálovém koncertu 41. ročníku soutěže Dětská nota. Moje písnička "U maminky" se usadila na třetím místě. Měla jsem ohromnou radost. Hlavně z toho, že Dětská nota je soutěž přátelská, prostá rivality, kde soutěžícím jde hlavně o to, aby napsali písničku, kterou budou děti se sboru Paprsek rády zpívat. Je to příležitost sejít se s dávnými kamarády a navázat přátelství nová. Organizátorům pak záleží především na tom, aby pro děti vznikala kvalitní tvorba a jejich snaha je soustavná a dlouhodobá. Vlastně se atmosféra na Dětské notě zase tolik od našeho lukostřeleckého Sojčího pírka nelišila. Dokládá to okamžik, kdy jednomu ze střelců při rychlostřelbě (snaha vystřelit na cíl v časovém limitu co nejvíce šípů) došlo střelivo. Místo, aby ostatní lučištníci zvýšili své šance na vítězství tím, že na nešťastníka budou jen hledět, hned k němu dva přiskočili a nabídli mu své šípy. Podobná přejícnost a zaujetí věcí samou spíš než vidinou vítězství panuje i na Dětské notě, a proto jí i sboru Paprsek přeji ještě dalších nejméně 41 ročníků. Děkuji a honosím se Vaším oceněním! Příště zkusím své štěstí s variací na píseň Letí šíp savanou. :-)
 

 

3.11.2014

Je v tom nějaký magnetismus. Musí být. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč všechna zatoulaná zvířátka končí na naší zahradě. A to jak ta k domácímu chovu vyloženě se hodící, tak i ta naprosto domanechovatelná. Jakoby nestačilo, že máme tři psy, z nichž každý je originál. Ten nejmenší toho nejvíc sní. Jeho přezdívka zní "Bezedná studna". A je naprosto jedno, jakého charakteru ona poživatina jest. Požije i nepoživatelné a nic mu (k naší úlevě) neškodí. Naopak, spíše škodí našim nervům, když rozkouše doklady pro finanční úřad. Nejzavileji mu chutnají moje vřesy. Jakmile někde nějaký vysadím, mohu si být jista, že do dvaceti vteřin uvidím psíka rozjásaně běžet zahradou s vřesem mezi zuby. Večeři v přítomnosti tohoto z našich čtvernožců je nutno spořádat na žebříku, či v koruně stromu, nechcete-li ovšem držet hladovku. Výšky však nejsou překážkou pro druhého našeho psíka, který jest přezdíván "Messner". Je to naprostý kamikadze, který nonšalantně pomíjí skutečnost, že z vyvýšených míst se dá spadnout a leze po nich s neúnavností horolezce trénujícího na svou posední osmitisícovku. Nedávno se procházel po malé plošině na pískovcových věžích. Než jsme stačili vydechnout viděli jsme ho- jak se z výšky dvanácti metrů sune po zadku dolů a brzdí předními tlapami. Už jsme ho viděli navždy ležet v borůvčí, on se však po dopadu vesele otřepal, označkoval si své doskočiště a rozběhl se ztéci další skalisko. Třetí psík je největší, nejrozumnější a vyžaduje nejvíce ostražitosti. Já mu říkám "Vrahu", ale jen když mě zbytek rodiny neslyší a nemůže mě osočovat z nespravedlivosti. K nám se totiž chová přívětivě a přítulně. Miluje nás oddaně a stejně oddaně nás i brání. Cokoliv, co se objeví na naší zahradě, byť by to bylo pouhé jablko ze sousedovy zahrady, je považováno za nebezpečí a jako takové důsledně zlikvidováno. Krom toho nenávidí všechny kočky nenávistí přímočarou, trvalou a prudkou a stejným citem nakazil si své spolupsy. Našemu kocourovi to připadá pochopitelně ohavné. Proto pomstychtivě posedává za vrátky tak daleko, aby na něj psi nedosáhli, nechá je prostrčit čumáky pod brankou a pak je z bezpečné vzdálenosti mydlí drápky přes ty nenechavé čenichy. A tak tomu bylo i včera. Nakonec se kocour této zábavy nabažil, znechuceně naposledy šlehl drápem po psech a s dobře patrnou převahou odkráčel. Dva menší psi považovali zábavu za skončenou a odešli hrabat díry na zahradu. Ten největší se ale odmítal s porážkou smířit a stále čekal s mordou doširoka otevřenou a zasunutou pod vrátky, že se kocour vrátí a oni svoji diskusi dokončí. A v tu chvíli se na ulici objevilo malé roztomilé koťátko. Z otevřené psí mordy sálalo příjemné teplo a koťátko se mu vydalo vstříc s důvěrou a nadějí. Vytrhla jsem ho k jeho nelibosti z toho teplého a útulného místečka na poslední chvíli. Psa se můj zásah do sporu, do kterého mi nic nebylo, silně dotknul. Domáhal se svojí kořisti a tak mi nezbylo nic jiného, než koťátko vzít dovnitř. Jakoby to roztomilé stvoření tušilo, že si ho určitě a rozhodně nechci nechat, učinilo se v mých dlaních ještě roztomilejším a když se stulilo na pohovku, moje předsevzetí někomu ho darovat, začalo poznenáhlu mizet. Dočista zmizelo ve chvíli, kdy jsem otevřela šuplík a našla v něm podezřelé černé výtrusy velikostí a tvarem připomínajícím kmín. Nebylo pochyb. Zoomagnetismus našeho domu k sobě přitáhl další roztomilé zvířatko. V šuplíku se nám usadila myška. Je tedy na čase rozšířit arzenál koček o dalšího, jak pevně doufám zdatného, myšilova. Dnes jsem tedy jela třikrát k veterináři. Poprvé s kocoury, podruhé s menšími psy a potřetí s tím velkým. Jestli myška, která se usídlila v naší kuchyňské lince bude stejně roztomilá jako ono koťátko ( a tím jsem si jistá), nezbyde mi nic jiného, než jet na očkování počtvrté a pak dávat pozor na myš, aby ji nesnědly kočky a na kočky, aby je nesnědli psi. Myslím, že brzo vyskočím z kůže!
 

 

15.10.2014

Jsou dny, kdy se ráno probudím naplněna jistotou, že odteď už budu kráčet jen po slunečné a závětrné straně kopce. Spořivé žárovky, že budou okamžitě po zapnutí vydávat jasné, teplé a příjemné světlo, budou laciné a vydrží dlouho a já je budu kupovat, protože chci, nikoli proto, že jiné nejsou. Psi přestanou vyhrabávat na zahradě veškeré výpěstky jedlého i dekorativního charakteru, kocour se naučí ulevovat si na místě k tomu určeném, úředníci mne téměř nebudou kontaktovat, a když tak způsobem zdvořilým a milým. Taktéž nebude potřeba, abych navštěvovala kadeřnici, protože vlasy mi samy porostou v kýžené barvě a sestřihu a všechny šípy, které vystřelím, se vždy zabodnou doprostřed terče. Česko se opět stane cukernou, sklářskou, textilní a bramborářskou velmocí a všechny děti budou rády chodit do školy.
 
Takto vyšňořeně naladěna jsem se probudila i dnes ráno. „Dnes nám přivezou dřevo!“, říkala jsem si, „Dnešní den bude dozajista zalit sluncem nejméně stejně tak, jako ten včerejší!“ Plánovala jsem si, jak ráno odvezu děti do školy a školky, skočím si v cuku letu na rentgen plic (protože kašlu už od srpna, takže je pomalu na čase to řešit), pak elegantně odhopkám domů a budu rovnat vonící polínka do úhledných komínků. A zase bylo všechno jinak. V 7:25 vypadlo dcerce při česání z vlásků smítko. Žertovně jsem pronesla cosi o zavšivené princezně a odeslala ji do MŠ. V 8:00 přivezli první várku dřeva. V 8:15 volala rozhořčená řiditelka MŠ, že moje dcera má vlásky plné vší, že si pro ni mám okamžitě přijet. V 8:16 mi došlo, že to, co vypadlo mé princezně z vlásků, nebylo smítko, ale veška. V 8:17 jsem se radovala nad dalším rozšířením znalostí v oblasti biologie, neb teď už vím, jak veš dětská vypadá. Před tím jsem byla obeznámena pouze s vzezřením jejího stadia hnidy. V 8:18 jsem se vážně zamyslela nad tím, jestli nepotřebuji brýle na blízko. V 8:30 volala doktorka, kdy teda dorazím. V 8:45 dorazila druhá várka dřeva. V 9:15 jsem dorazila do MŠ. Měli dnes focení. Obě paní učitelky mě již 14 dní předem upomínaly, abych nezapomněla dát dcerce šatičky. Protože jsem zapomnětlivá, přinesla jsem je o týden dřív, spolu s věnečkem do vlasů a zlatými botičkami. Týden to tam viselo na věšáku a dcerka se těšila, jak jí to bude na fotografii slušet. Pan fotograf vyfotil všechny děti, kromě ní. (Já bych příplatek za skupinové foto mé dcery klidně vyplatila!) To mě dorazilo. V 9:17 jsem namítla, že dcerka přinesla vši z MŠ již poněkolikáté. V 9:18 mi bylo oznámeno, že žádné z ostatních dětí vši nemá. V 9:19 jsem vyrazila z MŠ jak postřelená husa. Ani jsem dcerku z těch letních šatiček nepřevlíkla a rovnou jsme jely do nemocnice. V 9:24 při vystupování z auta dcerka krom uplakaných očí vzniklých absencí profesionální fotografie, disponovala ještě jektajícími zuby, neb jí byla zima. V 9:25 jsem ji na parkovišti převlékla do džínů. V 9:30 jsme čekaly před ordinací. V 9:45 bylo po všem a v 9:46 začalo pršet. V 10:00 jsem spolkla první pilulku z třetího druhu antibiotik za poslední dva měsíce, doma mi k neutišení štká zavšivená dcerka toužící po poslední školkové fotografii (příští rok už bude ve škole) a venku nonšalantně prší do dvaceti čtyř kubíků dřeva. Teď je 10:45 a mraky jsou pozvolna trhány slunečními paprsky. Každému se dostane toho, co mu náleží. Dnešní den bude zalit sluncem, dřevo je hutně zalito deštěm a já hektolitry potu. A ty vši, ty dnes večer utopím v petroleji, pak si pustím Petrolejového prince a svou dceru s ním vyfotím! Howgh!
 

13.10.2014

Termíny koncertů na listopad a prosinec.
 

7.10.2014

VIRUS GAIA A TERAPIE BUDAŘEM
 
Na první pohled by se mohlo zdát, že jsem za uplynulý půlrok utrpěla několik záchvatů akutního zimního spánku- soudě dle četnosti příspěvků na mých webových, jakož i fejsbůkových stránkách. Avšak skutečnost je jiná. Byla jsem zákeřně napadena virem adrenalinové intelektuální psavosti (latinsky grafomania adrenalis intelektualis acuta), který naprosto zdecimoval můj spisovatelský potenciál až do úplného a naprostého impotenciálu. Neboť onen virus mne nutil v nepravidelných, avšak silných atacích, psát a psát a psát a má ubohá mysl, zcela ovládaná oním záludným puzením, chrlila jeden opus za druhým, pročež jsem na své stránky nevyvěsila ani jeden, jediný maličkatý příspěvek. A já se za to stydím. A omlouvám. Inu, je to tak, jak jsem již několikrát říkala. Když se mi zdá, že mám málo práce, hbitě si nějakou vymyslím. Proto jsem oslovila kladenské divadlo Lampion, zdali by nechtěli, abych pro ně spáchala pohádku na původní námět. A oni chtěli. A já jim to slíbila. A tak jsem i musela napsat. Nezastírám, že mě to hodně bavilo. A lhala bych, kdybych říkala, že se netěším na premiéru. Bude sice až za rok, ale do té doby třebas ještě trochu dopiluji rýmy (neb je to celé ve verších, se zpěvy a tanci) a zbavím se rýmy, kterou jsem chytila 8. srpna, a která mě nechce opustit.
 
I napadlo mne, že bych Vám jako formu omluvy za naprostou nekomunikaci, mohla nabídnout malý dárek. Než jsem totiž do onoho zimního limbu upadla, natočili jsme desku. Avšak písní jsem napsala více, než se nám jich na CD vešlo, neboť již tenkrát se patrně začaly projevovat první příznaky napadení virem grafomania adrenalis intelektualis acuta- zkráceně GAIA (podobnost s názvem naší desky je čistě náhodná a nezakládá se na žádné skutečné skutečnosti). A už zase! Virus jeden zákeřnej! Pořád píšu a píšu a ještě jsem Vám nenapsala, co je to za dárek. Samozřejmě je to písnička. První milostný duet, který jsem kdy v životě natočila. Spolu s Jendou Budařem jsme nazpívali písničku Kapitán Srdce, která k Vám nyní připlouvá podzimními mlhami, aby se Vám lépe bojovalo se zarputilými viry. Mějte se krásně. Radůza
 
KAPITÁN SRDCE ZDARMA KE STAŽENÍ:
 
KAPITÁN SRDCE
 

15.9.2014

Termíny koncertů na říjen.
 

25.7.2014

Termíny koncertů na září.
 

6.5.2014

Termíny koncertů na červen.
 

30.3.2014

Termíny koncertů na květen.
 

27.3.2014

Gaia Informace o tom, kde zakoupit nové album GAIA, najdete tady.
 

16.3.2014

No ano, je to tak. Namlsali jsme se. První polovina března navlékala slunné dny jako blankytné korálky na paprsky, které k nám vysílá naše nejbližší hvězda a čím byl náhrdelník delší, tím více ve mně vzrůstala jistota, že takhle to bude až do listopadu. Přiznávám se bez mučení, že jsem propadla manickému nadšení. Vyvlekla jsem z garáže kola a za hlasitého štkaní své mladší ratolesti jsem odmontovala přídatná kolečka. Nenechala jsem se obměkčit. Kdepak! Kampak na mne s citovým vydíráním! Po čtvrt hodině se pláč zázračně proměnil v jásavý křik a já stále napadajíc na pravou nohu, snažila jsem se dostihnout dcerku řítící se z kopečka rychlostí podpořenou absencí uvědomění si, že z kola se dá i spadnout. Záhy však byl vytvořen i tento empirický vzorec a proto jsem se rozhodla, že je na čase podniknout pořádný kolovýlet. Kolosální nápad vyrašil radostně jako výhonky česneku na záhonku poctivě okopávaném celou zimu našimi psy. Pojedeme k dědečkovi a budeme křižovat horami semo tamo, užívajíce si vůkolních krás, jakož i pohybu na čerstvém vzduchu. Jsem mistryní logistiky. Nebojím se to říci, trvám na tom a jsem na to náležitě hrda a pyšna. Každý přesun vyžaduje zručné naplánování a v tom jsem fakt dobrá. Nejprve jsem nacouvala autem před garáž, obratně se vyhýbajíc všem hřebíky prošpikovaným kusům dřeva, které psi roztahali po celé zahradě. Potom jsem nanosila na jednu hromadu všechno, co bylo třeba vzít s sebou. Rozhodla jsem se nejprve do kufru vetknout můj bicykl. Po čtvrt hodině zápasení jsem uznala, že takto ježka do klece nedostanu, že by možná stálo za pokus odmontovat přední kolo. Učiněno jest. Ježek stále vzdoruje a do klece se mu nechce. Jak by to vyřešil Jan Tleskač? Odmontoval by i zadní kolo? Ne! Už to mám! Zvětším klec! Sklopila jsem prostřední sedačku v naději, že ježek tuto lest neprohlédne. Převezl mne. Nechal se do klece umístit, avšak řídítky potměšile ohrožoval hypotetické hlavy mých dětí. Takže zase ven. Přemístit dětskou sedačku, sklopit krajní sedadlo. Ne a ne a ne, ježek se stále nebezpečně kymácí a to ještě klec není v pohybu. Takže znovu ven, chvilka přemýšlení a pak triumfální vítězství rozumu nad hmotou. Vymontovala jsem celou sedačku sakum prásk a ježek přemožen silou mé logistické logiky rezignovaně spočinul. Dostat do auta bicykly mých dětí bylo dílem okamžiku, tak, ještě je pěkně přikurtovat, aby se ani nehnuly, navršit na ně hory oblečení, proviantu a plyšáků a můžeme vyrazit. Zálibně hledím na své dílo. Vskutku, nemusím se hanbit. Vše je uloženo bezpečně, ústrojně a úhledně. Třešničkou na dortu bylo mé potomstvo spořádaně sedící v autosedačkách. Jsem fakt dobrá! A pak jsem se otočila. Na místě, kam jsem odložila sedačku z auta vyjmutou, leželo cosi tento předmět jen vzdáleně připomínající. V zápalu logistické horečky jsem zapomněla na naše psy, stále mezi sebou zápasící o dominantní postavení ve smečce. Ihned pochopili, že nedávám pozor a předmětem jejich soupeření se stala právě ona sedačka, kteroužto se jali značkovat jeden druhému na just, pečlivě dbajíce na to, aby byl označen každý centimetr. Potom se posadili každý z jedné strany se zraky upřenými do těch mých, s němou prosbou o rozsouzení jejich sporu. Nepotěšila jsem je. Bylo mi dočista fuk, který z nich má navrch. Byla bych je seřvala na dvě doby, nebýt oušek mých dítek lačnících po každém jadrném slůvku. Takhle jsem jen nakvašeně popadla sedačku, odnesla ji do kůlny na dřevo doufajíc, že než se vrátíme, okape a vysmrádne. Ale stálo to všechno za to. U dědečka jsme brázdili lesy jak zběsilí. Radostně se lesknoucí očka nadšeně těkala po lese, sytící se tou bujnou nádherou. Přesně dva dny. Pak přilétl zběsilý vichr, přetrhl šňůrku blankytných dnů, zahnal nás do chalupy a způsobil mi opulentní rýmu.
Dnes mám narozeniny. Slzí mi oči i nos a znovu mě začal bolet kotník. Na program pro děti jsem rezignovala a pustila jim televizi. Končí prázdniny a mě čeká nová bitva s ježkem a klecí. Už vím, co si budu přát k narozeninám příští rok. Budou to nosiče na kola.
 
P.S. Rýma mi zatemnila mozek a já Vám zapomněla napsat, jak Vám všem děkuji za krásné ohlasy na naši desku. Děkuju Vám všem za sebe i za své spoluhráče a už se moc těším, až se zase uvidíme na nějakém koncertu. Mějte se do té doby hezky. Vive le Tour de France!
 

14.2.2014

Termíny koncertů na duben.
 

9.2.2014

Ležím v posteli s ovázaným kotníkem, a když je rodina dostatečně vzdálena, ulevuji si zavilým vytím. Nechci svá dítka nikterak děsit, pročež se zvukově projevuji jen v těch vzácných okamžicích, kdy projevy mé vlčí podstaty nemohou zaslechnout. Chtěje udělat něco prospěšného pro své zdraví, jakož i kondici, zhrdla jsem komfortem automobilové dopravy a hrdopyšně jsem si vyšla pěšky. Jak rozkochané výhledy skýtá to mé sídelní město Kladno! Zvedaje své zraky vzhůru k nebesům, přehlédla jsem terénní nerovnost způsobenou působením vody a mrazu na chodník, zvrtla si nožku a povzneseně se snesla na svůj kotník. Rycla jsem na něj celou vahou své osobnosti, vášnivě a zprudka. Ještě kilometr jsem předstírala, že to rozchodím a pak jsem to musela vzdát a potupně si objednat taxi. Před těmi čtyřmi schody, které mne dělí od lůna domova, jsem již nepředstírala nic a zcela otevřeně jsem je zdolala po čtyřech.
Mám teď spoustu práce. Během svého života jsem vypozorovala, že čím víc pracovních úkolů na mě čeká, tím více překážek musím zdolávat. Za poslední dva měsíce se k nám naše nerozlučná přítelkyně střevní chřipka vrátila již osmkrát. Stala se prakticky členem rodiny a já jsem ji již po měsíci přestala upomínat o dlužné nájemné, neb jsem k ní získala vztah až mateřský. Zůstane-li ještě pár týdnů, přepíši na ni všechen svůj nemovitý majetek, když se jí u nás tak líbí. Hýčkáme si ji a ona nás. Jejím působením pomalu získávám pedagogickou kvalifikaci, neb synek nemůže do školy, avšak učivo je nutno probrat. A tak jsem se doučila všechny věci, které jsem během své vlastní docházky zanedbala. Už umím sčítat a odečítat do devíti téměř bez chyby. Umím krasopisně opisovat věty z čítanky, ba dokonce jsem se již naučila i hláskovat. Některá slova mi ještě dělají potíže, ale výrazy jako diaré a žaludeční nevolnost zvládám neomylně a bravurně. Měla bych sice psát hudbu do dokumentárního filmu o cestovateli panu Zikmundovi, měla bych se starat o to, aby naše deska GAIA, kterou jsme dotočili ještě před mým skokem na kotník rygolmo, byla již smíchána, jakož i grafické zpracování jejího obalu mělo všechny náležitosti a nová písnička, se kterou se chci účastnit soutěže Dětská nota, by také již měla být napsána v notách a její demonahrávka převedena do formátu mp3, měla by dávno dřímat v emailové schránce organizátorů soutěže. To všechno bych měla. Ale daleko lákavější je představa, že si zítra místo návštěvy kadeřnice, kterou odkládám již půl roku, zajedu do nemocnice a strávím tam příjemné dopoledne, a celé odpoledne budu doma kňučet, místo toho, abych se podívala do střižny, jak daleko je práce na výše zmíněném dokumentu. Ale nějaké výhody ta má dočasná imobilita přece jen má. Upoutána na lůžko, shlédla jsem film mého dětství. Volání divočiny o Joy Adamsonové a lvici Else. A proto je potřeba ukončit mé octanově hlinité lamento a restartovat v sobě důvěru, že všechno má dobrý konec. Konec konců, vždyť má nožka stále ještě drží na tom správném konci mého těla, pan režisér má svatozář a počká a deska už je natočená. A její vyjití je na spadnutí. Nechť tedy vyjde pravou nohou vpřed!
 

30.1.2014

Termíny koncertů na březen.
 

4.1.2014

Letošní svátky byly smršťovatější než jakkoli smršťovaté svátky předchozí. Začalo to někdy začátkem prosince úporným kašlem mého synka, kterýžto se zvrtnul v opulentní chřipku, jež spravedlivě počastovala svou dávkou virů každého člena naší rodiny. Tato radostná událost se vyzývavě den před Štědrým večerem překulila v chřipku střevní, takže slavnostní večeře probíhala ve znamení suchých rohlíků, černého čaje a neustálého odbíhání. A když už jsem si myslela, že je vše za námi, strhla se v noci ze Silvestra na nový rok mezi mými dětmi bitva o záchodovou mísu na novo, neb vstup do nového roku je nutno řádně oslavit nejen petardami, ale i návratem ztracené střevní choroby. Zažehnána novou dávkou suchých rohlíků a la bramborový salát, učinila chřipka úhybný manévr a my jsme se odvážili vyrazit na sjezdovku. Nestála jsem na lyžích deset let. Pamatovala jsem si ještě, jak to bylo fajn, hezky pozvolna se spouštět svahem, pozorujíc odletující křídla prašanu, která prosvětlena ostrým sluncem objímala mne stříbřistou mlhou. Pamatovala jsem si ten radostný pocit svobody a volnosti, který tryskaje ze mne silou islandského gejzíru zaléval celé mé žití všeobjímající blažeností. Když jsme v půjčovně vybírali lyže, chvělo se mé srdéčko radostí jako ptáče zjara. Dochvělo se hned dole u vleku, z kterého jsem dvakrát po sobě spadla. Obsluha byla chápavá a laskavá a trpělivě mi vysvětlovala, jak to udělat, abych se na vleku udržela. Nakonec se vlekařům podařilo zaklínit mé o deset let starší a o deset kilo těžší tělo na kotvu a já se jala stoupat vzhůru svahem. Bohužel mé o deset let pomalejší reflexy zareagovaly pozdě na konec vlečení a já se nechala táhnout ještě o pár metrů dál, kde končila pokrývka umělého sněhu a já se k radosti dětí jedoucích za mnou elegantně zabořila do jehličí mezi smrčky. Derouc se z mlází žehrala jsem na celý svět. Nemohla jsem se na lyže vůbec postavit a ne a ne a ne, nezbývalo tedy, než se plazit. Nakonec jsem lyže musela potupně odepnout, donést na kraj sjezdovky a nasadit teprve tam. Když jsem se podívala do hlubiny pod sebou, seznala jsem, že seshora je svah daleko příkřejší než zdola. Posílena vzpomínkou na doby minulé, jakož i čtyřletými dětmi svištícími kolem mne rychlostí apačského šípu, odhodlaně jsem se ze svahu spustila. Po třech obloučcích provedených v zoufalém pluhu jsem se musela postavit ke kraji sjezdovky. Snažila jsem se působit dojmem, že tam postávám z odborných důvodů. Myslím však, že jsem neoklamala ani toho tříletého chlapečka, který kolem mne tak nonšalantně kroužil. Avšak nevzdala jsem to. Znovu jsem udatně zkřížila nohy do pluhu a vykroužila tři chrabré obloučky. Potom mi holeně sevřela bolest, jako bych šlápla do liščí pasti. Tentokrát jsem se ani nesnažila dostat ke kraji sjezdovky, věděla jsem, že na to nemám. A znovu tři obloučky, pro změnu zakončené pádem. To už ke mně mířil instruktor místní lyžařské školy chtěje mi pomoci zpět do polohy vzpřímené. Vědoma si váhy své osobnosti, odmítla jsem. Ten trapas, že by mě neuzvedl bych nepřežila. Takže- odepnout lyži, vzpřímit se, nasadit lyži, tři obloučky v pluhu, pád, odepnout lyži, vzpřímit se.... Bože, kde je ten prašan??? Kde je ta lehkost??? Ten vznos a blaženost????? Nakonec jsem se nějak dokutálela dolů a rozhodla se předstírat, že pozoruji, jak se mé děti učí lyžovat. Po chvíli mi však otrnulo a já se vydala znovu zkusit své štěstí. Tentokrát jsem z vleku spadla až nahoře, což jsem brala jako pokrok a to natolik posílilo mou sebedůvěru, že jsem se ze svahu pustila s daleko větším odhodláním. A bylo to znát. Styl nic moc, ale sjela jsem to bez pádu. Při třetím pokusu jsem nespadla ani nahoře, ani dole a sjela jsem to bez pauzy. To mne navnadilo natolik, že jsem zamluvila lyže i na příští den. Spokojené byly i děti, dcerka dokonce prohlásila, že lyžování je ohromný sport. Bohužel, ráno mne probudily dávivé zvuky, které se za poslední tři týdny staly důvěrnou zvukovou kulisou naší domácnosti. Nezbývalo, než zavolat do půjčovny, že nepřijdeme a vydat se pro novou zásobu černého čaje a rohlíků. Doufám, že do 17. ledna už absolvuji své kolečko virů a budu v rychtiku. Začínáme totiž točit novou desku a já bych byla ráda, kdyby to bylo bez výše zmíněných akustických efektů. Inu, vítejme v novém roce! :-)
 
 

 
 
 
listopad - prosinec 2013
 
červen - říjen 2013
 
květen 2013
 
leden - duben 2013
 
 
2012
 
2011
 
2010