Články a recenze
Šansoniérka Radůza: Smutek i vzdor
Písničky z druhého břehu, ČRo 2 - Praha
Zatímco hudební průmysl denně přemítá jak "zaplnit mezery na trhu" (a současně pobrekává nad krátícími se zisky), stranou zájmu velkých nahrávacích společností a tím i masmédií vyrůstají originální tvůrci a interpreti. Například písničkářka, harmonikářka a snad nejpřesněji šansoniérka Radůza, jejíž nové album ...při mně stůj lze bez velkého váhání přiřadit k tomu nejlepšímu, co letos v české populární hudbě vzniklo. Radůze se vyplácí, jak uvážlivě nakládá se svým talentem. Přesně před deseti lety překvapila v pražské Lucerně jako "předskokanka" slavné Suzanne Vega a už o pár měsíců později nahrála živě svou první kazetu Blues?. Pak odolala rychlé kariéře a léta studovala - zpěv i skladbu. V roce 2001 vydané album Andělové z nebe prezentovalo Radůzu jako již hotovou osobnost, jejíž písně mají navíc jistou tendenci zlidovět (starší písničku Jednou to pomine s ní před pár týdny na koncertě v břevnovském sále Kaštan zpíval celý sál). Deska ...při mně stůj je v tomto ohledu ještě "hitovější", aniž by se však z Radůziných písniček vytratila upřímnost, síla výrazu a specifický periferní "šmrnc". Radůza své nové album poskládala jak z břeskných skladeb typu Jedem, Tam, pod Ještědem nebo Na koníčka vyskočím, tak z křehkých osobních zpovědí jako Ať není mi líto, Bremen či Větře můj. Těžko říci, v jaké z těch dvou tak diametrálně odlišných poloh je Radůza přesvědčivější - v syrovějších, jakousi neomalenost přizvukující harmoniky ctících skladbách se dobře daří emotivnější stránce jejího já, v komorních, převážně kytarou podkreslených písních zas lépe vynikne její textařská obratnost i obraznost. Ať už ale její písně burácejí nebo hladí, vždy je z nich cítit lehoučký opar smutku. Nikoli smutku odevzdaného, spíš vzdorujícího - nástrahám lásky, osudu. Sama Radůza přece říká: ty písně nejsou smutné, jen nejsou veselé.
MILAN ŠEFL
Zdroj: Týdeník Rozhlas
Český moderní šanson Radůzy
Druhé album písničkářky Radůzy na sebe nechalo čekat dva roky, ale při stavu české scény to není moc překvapivé. V případě Radůzy se navíc pauza vyplatila, mohla si ujasnit, kterou cestou se dát, a myslím, že vybrala dobře. Radůza splňuje obsah slova "písničkářka" dokonale. Jako autorka všech textů a hudby už těžko může pro své skladby udělat víc, produkce Zuzany Navarové je jen malým puštěním otěží. Akordeon neboli tahací harmonika dominuje většině ani ne tříminutových skladeb, ve čtyřech harmoniku nahradí kytara. A to je všechno, žádné další nástroje nečekejte (ten zvonek z jízdního kola není sampl), hostitelská kytara a kontrabas kolegů Navarové ve dvou písničkách nebo hra na kytaru smyčcem se skoro počítat nemusí (i když právě... ale k tomu až na konci). Skočnější, jak z žižkovské hospody vystřižené kousky (za všechny úvodní "Jedem"), se střídají s dumkami, které díky harmonice dýchají ruskou atmosférou (bývalý Internacionál z Dejvic na fotce v bookletu pasuje výborně) či francouzskými šansony. Mezi na kytarách postavené skladby patří první singl (překvapivě nebyla vybrána skladba s harmonikou) "Studený nohy" nebo jako zajímavé lidovky znějící "Krahujci" či "Polož mě na sebe", při kterých se pocitově trochu vybaví Iva Bittová. Atmosféra - to je hlavní, co téhle desce nechybí, a to díky textům. Nástrojově tak střídmé písničky musí zaujmout slovem. A ty jsou pro dojem z Radůzy klíčové. Ty nejobyčejnější a přitom nejdůležitější věci umí svým sytým hlasem podat tak, že citlivější duše je nemůže přejít bez povšimnutí. Osobní texty mají dar sdíleného prožitku, uvěřitelnosti, zvukem harmoniky je podepřen mírný odér smutku či postesknutí za věcmi minulými či současnými. Zkuste sami na jejích stránkách, jaké jsou. Z hudebního pohledu bych uvítal pestřejší nástrojové obsazení, aspoň v některých skladbách (obdobně jako u singlu nebo "Bremen"), té harmoniky je přece jen ke konci desky moc, i když šikovně vložené kytarové skladby nebezpečí monotónnosti dost úspěšně narušují. Jenže takhle to Radůza chce a je třeba respektovat její vizi. Je radost vidět osobu s jasným názorem na věc, která se neřídí poslední módou, a na rozdíl od umělých hvězdiček má talentu a charisma na rozdávání.
20.05.2003 Ondřej Pravda
Zdroj: Musicserver
Písničkoví andílci dívky jménem Radůza
Hned na úvod recenze nového titulu písničkářky Radky V. alias Radůzy budiž napraven v médiích ustavičně opakovaný omyl: cédéčkem Andělové z nebe Radůza nedebutuje! Své první album, v tomto případě magnetofonovou, nicméně firmou Black Point oficiálně vydanou kazetu Blues? nahrála už v březnu 1994 naživo v pražské Městské knihovně. Ve světle této přehlížené skutečnosti se dá o Radůze sice jen těžko mluvit jako o objevu roku, ale na nepřeslechnutelnosti její novinky by to rozhodně nic měnit nemělo. Možná je ale na místě alespoň symbolicky se pozastavit nad tím, že tak jedinečný talent stál sedm let stranou, bez cédéčka v kapse... (O to paradoxnější je skutečnost, že už v květnu 1993 v Lucerně "předskakovala" Suzanne Vega a už tehdy ji diváci, natěšení na hlavní hvězdu večera, "nevypustili" - natož aby pískali.) Léty studií zpěvu u profesorky Lídy Noppové posílená Radůza neztratila na albu Andělové z nebe to, čím od svých prvních veřejných vystoupení přitahovala přemýšlivé publikum: zvláštní naléhavost textů ani půvab zdánlivě "neotesaného", až chlapsky drsného zpěvu. Nechtěl bych se mýlit, ale může to být i zásluhou citlivého přístupu producentky alba, Zuzany Navarové, která si s Radůzou navíc dvakrát zazpívala a zvláště nerezovský duet Cestou do Jenkovic se jim hodně vydařil. Navarová vypomohla i textařsky či instrumentálně (perkuse, kalimba, drumle), ovšem právě a jedině ona si na Andělech z nebe výrazněji "škrtla", jinak si zpěvačka, skladatelka, textařka, kytaristka a akordeonistka Radůza takřka ve všech ohledech vystačila sama. Samozřejmě, nechybí tu hostující muzikanti (František Raba - elektrická basa, kontrabas, Omar Khaouaj - kytary), ale jejich účast je spíše symbolická. Vše podstatné tedy zůstalo na Radůze, a to je asi model, který jí bude i do budoucna vyhovovat. Nás může těšit, že česká scéna disponuje další osobitou písničkářkou - solitérkou, jako stvořenou pro hudební dramaturgy veřejnoprávních médií. MILAN ŠEFL
Zdroj: Týdeník Rozhlas
Albové zrcadlo Radůzina charakteru
Která má nejkrásnější hlas? – ptá se kritik, když obzírá nové zpěvačky. Protože mu to ale žádné pohádkové zrcadlo neřekne, odpoví si po svém, pěkně od plic, od srdce a kdovíjakých ještě jiných orgánů: Nejkrásnější je ten nejdivočejší a nejhutnější, temný jako její vlasy. A pokud zpěvačka hostuje se skupinou Nerez, je vybrána pro rozehřátí publika před koncertem světové folkrockové hvězdy Suzanne Vegové a ke všemu tomu se navíc jmenuje Radůza, v kritikovi se slastně zpění staroslovanská krev. Okouzlen si pustí Radůzinu kazetu nazvanou Blues? - a krevní pěna spadne. Neboť otazník je bohužel na místě, blues to moc není, což by tolik nevadilo, jenomže ony ani ty písničky samotné nejsou ničím mimořádné. Následuje úvaha studená jak psí čumák, přesto upřímná: krásných ženských hlasů - i vlasů - je u nás habaděj, skutečných písničkářek, autorsky soběstačných, jako šafránu. Nějak takhle jsem si před sedmi lety Radůzu odsunul do pomyslné kategorie pod heslem Teprve uvidíme. Teď tedy koukám. V osmadvaceti letech Radůza vydává své první album Andělové z nebe. A všechno je jinak. Každá ze šestnácti písniček má svůj nosný hudební i textový motiv, duši, atmosféru. Silný, jadrný hlas zůstal, ale osvobodil se od svazujícího podvědomí bluesového žánru. Nevrhá se naslepo do dráždivých zvukových štěrkovišť, nehrozí každým tónem. Mění se od písničky k písničce: někdy je ho jen tak na skromný popěvek, jindy na hymnus hodný pařížského vrabčáka, Edith Piafové. Tradiční kytaru střídá v mnoha skladbách akordeon coby zástupné varhany pouličních nocí nejen pařížských, ale i pražských. Míchá se tu blues, kabaret, sentimentální melodie městských dvorků a pavlačí, nedopovězenost lásek na konečných stanicích tramvají, poslední vytřepané cigarety středoškoláků i předčasně zestárlých bezdomovců, protivná zima dejvických ulic, slastná chuť citrónu v tequile i prachsprostého bufeťáckého rumu v čaji. A kdesi v pozadí, jako dětská vzpomínka, snad trochu i symbol, čápi z komínu od cihelny. Škoda, že se toho nedožil Bohumil Hrabal, měli by to s Radůzou k sobě tak blízko, na Letné i jinak. Beze spěchu, reklamního humbuku a kultovního zbožnění se zrodila osobnost, jedna z mála v českém polistopadovém čase. Písničkářka, která nic nedluží Patti Smithové, Nico, Janis Joplinové ani žádné jiné z bohyň světového undergroundu. Snad odkudsi z dáli by člověk mohl zaslechnout ohlas Ljuby Hermanové, kdyby ovšem Ljuba byla sama sobě i textařem Pavlem Koptou a skladatelem Vladimírem Vodičkou nebo Jaromírem Vomáčkou. Teprve při poslechu Radůzina disku jsem pochopil, co myslela Zuzana Navarová, když na otázky, proč ona, uznávaná zpěvačka, produkovala toto album a proč Radůze tak dlouho pomáhá, odpověděla: „Protože má charakter.“ Zuzana Navarová našla Radůzu jako pražskou pouliční zpěvačku a přivedla ji do Lucerny. Ale Radůza dokázala cosi stejně výjimečného: zpívala jako potulná muzikantka v Itálii, Německu a Holandsku, vrátila se, vystudovala na konzervatoři zpěv i skladbu a v zrcadle své hudby našla i sebe. Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Praha, 12.června 2001.
Zdroj: Načerno (magazín J. Černého)
Zrodila se šansoniérka
Devátého října roku 2001 jsme s kolegou Milanem Tesařem hodnotili první album Radůzy. Já byl tehdy z jejího CD rozpolcen, tak jako CD samo – střídaly se tam dvě polohy – jedna melodicky kytarově folková, druhá hospodsky harmonikářsky uřvaná. Recenzi jsem tehdy končil slovy: "Vzdá-li to Radůza, a přikloní se k bezproblémovému melodickému folku, bude mít klid od takových šťouralů jako jsem já a bude mít spoustu kolegyň a kolegů, posluchači nebudou při jejím vystoupení odcházet a budou si již půl hodiny po koncertě vzpomínat: “…jo to je ta…jak se jen jmenovala…“ Druhá cesta, ta s harmonikou, je náročnější a navíc zde je Radůza na jejím samém počátku – teprve zahlédla rozcestník, kam jít. Nevím, jak by to měla udělat, abych jí tuto (městsky folklórní) stylizaci uvěřil, ale rád bych se jednou dočkal alba, kde bude právě taková, ale už nestylizující se, ale opravdová, bez (třeba) výslovnostních a intonačních mráčků, které nahrazují autenticitu". Tak jsem se dočkal dalšího Radůzina alba, a interpretka se vydala po té náročnější cestě. V bookletu je záměrně důsledně zobrazována s harmonikou v kulisách pražských Dejvic a kytary, melodický folk a léto v Jenkovicích z druhé desky zmizely docela a nahradila je harmonika a naléhavé melodie s ještě naléhavějšími texty. Sice ještě stále mladá, hledající a zrající, ale už znající svou parketu a svou cestou jdoucí ne pouhá písničkářka, ale – šansoniérka. Vnější projev má již usazen a dopracován – ví , že chce hrát písničky s harmonikou a zpívat až křičet se záměrně trošku nedbalou výslovností. Ale už to není ta nevědomky rozpolcená poloha mezi brněnským slovníkem a pražskou výslovností, jako na prvním albu. V rámci této polohy nenudí a neopakuje se, důkaz, že ví, že vstoupila na pole plodné a relativně neprobádané. Projev Radůzy celé CD vzácně sjednocuje. Ví už také, že chce palčivě vyprávět o pocitech z trápení a radostí běžného života. Za ty dva roky zřejmě už i něco prožila v prostředí, ze kterého písně s harmonikou a šansony pocházejí. A na desce je to znát – ubyly fráze a prázdné textové obraty, přibyly metafory a zachycení okamžikových nálad. Samozřejmě, jak jsem také psal v předchozí recenzi, tato cesta šansoniérky je dlouhá, ale bude přinášet ovoce stále chutnější a lepší, tak jak dlouho po ní interpretka půjde. Tato cesta tedy má nejen perspektivu, ale i výhody a nevýhody. Mezi výhody lze započítat, že na ní není mnoho poutníků, a tak si Radůzu publikum zapamatuje. Mezi nevýhody bude patřit to, že asi žádná z písní z druhého alba se nebude v rádiích hrát tolik, jako Cestou do Jenkovic. Ale ono to možná nebude na škodu, protože tyhle písně si z autorádia nevychutnáte, na ně byste měli mít živou zpěvačku před sebou, na pódiu nějakého menšího, zakouřeného, předměstského klubu. Ostatně, něco o žánrovém přesahu by napověděla i jména rádií, která mají na CD svá loga – kde jinde najdete tak vzácně pohromadě Radio 1, Proglas, Metuji a Countryradio? Z desky vyčnívá několik písní. Zejména rozpustilá písnička Jedem, která, pokud by stála osamoceně, by byla pouhým postpubertálním rozmarem, v kontextu CD ale zapadá do palety „šansonových“ nálad – reprezentuje bezstarostné hození problémů za hlavu. Krahujci ukazují tu něžnější polohu, která ale nesklouzne do sentimentu. Odhodlání je v písni Tam, pod Ještědem. Občas se ještě váhá – Až kočka zapřede nebo Polož mě jsou takové oddechovky, během kterých si publikum dojde pro pivo, na CD trošku zpomalují tah na bránu – Radůze zatím sluší „rozhodnější“ poloha, na tu „poetickou“ polohu dosáhne jistě za nějakou dobu také, to naznačuje v písni Ať není mi líto. Zdánlivý popisný text se po vyslechnutí mění v příběh plný jinotajů – Oh madame nebo Bremen nejsou jen o atmosféře cirkusu nebo nádraží, i když by se tak zdálo po pouhém přečtení textu. Po vyslechnutí písně z CD je to ale jinak. Pokud jste ochotni akceptovat a oblíbit si mladou dámu s harmonikou a drsným hlasem, nebo pokud chcete být u zrodu šansoniérky a za pár dalších let se chlubit, že jste to poznali už tenkrát, pořiďte si to CD, nezklame vás. Kdykoliv víc než jindy si přeji, aby Radůza hrála, hrála a hrála a zpívala a zpívala a zpívala. V každé generaci se vyskytuje max. jedna šansoniérka, bylo tedy načase, aby se nějaké objevila. Zdá se, že se tak nyní děje.
Miloš Keller, Internetfolk 24. 4. 2003
Zdroj: Internet Folk
Soubor recenzí na stránkách vydavatele: Indies Records
Rozhovor v internetovém magazínu Supermusic.sk